Vánoce na dědině

Tak jsem se utvrdila v tom, že moji broučci jsou pravými dětmi své doby. Náš naplánovaný předvánoční výlet pojaly z velmi praktického hlediska. Svědčily o tom hned první dotazy, které  na mě před školou vyklopily." Paní učitelko a budeme si tam moct něco koupit? Budou tam obchody? Dá se tam něco hezkého vybrat?".Takových a jim podobných dotazů jsem zaznamenala celou spoustu. Pokyvovala jsem souhlasně hlavou a tím násobila jejich těšení se. Všichni měli malé batůžky a v nich pečlivě uschované nadité portmonky , v očích očekávání.....nákupů:-). Jak kontrastní situace při vypravování o chudých valašských Vánocích, kdy děti našly pod stromečkem v lepším případě jablko či ořech, v horším případě nic.

Počasí nám nepřálo. Dětem však nevadila zatažená obloha a těžké mraky, z nichž vytrvale pršelo. Nevadila jim zima ani bláto, ve kterém jsme vesele ťápali.Nevadilo jim, že mnohde špatně viděly,třeba když valašská selka předváděla předení ovčího rouna nebo výrobu látkové panenky. Všechna tato negativa byla šmahem zapomenuta možností všude si něco koupit. Dotazy na nákupy mě v podstatě pronásledovaly neustále. Dokonce i v čase těsně po jednom absolvovaném nákupu v touze rychle uskutečnit další. Když se jedné žákyni pokazil zips u maličké peněženky a v ní zůstaly uvězněny mince v hodnotě asi 90 Kč, v jejich očích se objevil zoufalý výraz.Peněženka šla z ruky do ruky, všichni se solidárně snažili tvrdohlavou peněženku otevřít, ale bohužel. Nakonec padl verdikt- buď to přežije peněženka a penízky v ní zůstanou prozatím uvězněny nebo peněženka padne a prašule budou na místě vysvobozeny. Dítě volilo okamžitě. Hádejte jak?

Ale nebylo to jen o nákupech a o penězích.Tvrdit toto by bylo ode mě nespravedlivé.Znáte mě natolik, že vycítíte míru nadsázky. Děti jsou děti a toto vlastní svobodné rozhodování o utracení daného finančního obnosu milovaly děti všech generací. Mění se v podstatě jen výše oněch finančních částek a objekty dětských prioritních tužeb.

   Děti se při procházení valašskými chalupami seznamovaly nejen s vánočními tradicemi, ale také s celkovým způsobem života ve valašské dědině.V domku řezbáře obdivovaly jeho hbité a šikovné ruce při výrobě dřevěných figurek, v chaloupce tkalce zase mohly vidět zpracování ovčího rouna a také u statného kováře se dozvěděly něco o jeho řemeslu. Zajímavým zastavením byla tehdejší škola. Tabule tam byla také, ale kdepak by se ta stará bábrle- chudinka- mohla rovnat naší Máni? Broučci se dozvěděli, že tehdejší děti měly školu opravdu velmi rády. Znamenala pro ně totiž odpočinek po ukončených sezónních pracích. Měly ji rády dokonce i přesto, že v ní tehdy úřadovala nekompromisní, ale spravedlivá "slečna rákoska". Ve valašské škole se líbilo i dětem. Poseděly si v dlouhých dřevěných lavicích a s panem řídícím si zazpívaly vánoční koledy.

Poslední zastávka byla nejpříjemnější. Posadili jsme se k připraveným stolům, na zahřátí jsme dostali čaj ze 9 bylin ( teď si na nás chřipka nepřijde! ) a kousek perníku. Zatímco jsme si pochutnávali na valašské svačince, vyprávěla krojovaná teta o zvycích, které se na dědině v době Vánoc dodržovaly. Některé přetrvaly do dneška a všichni je dobře známe. Zahřátí jsme odcházeli s dobrým pocitem, že ač byl výlet zajímavý, jsme rádi, že žijeme dnes.  I když ....umět se přenést do jiné doby a  zažít si jedny takové pravé valašské Vánoce....asi bych si dala říct. Vy ne?

Nahlédněte do fotogalerie:-)