Zapomenuté povídání

Celé prázdniny jsem si říkala, že na stránkách doplním povídání o návštěvě Anninky v naší třídě. Neustále jsem žila v domnění, že mám dost času, ale jak je i vám- školákům- dobře známo, prázdniny ubíhají z celého roku daleko nejrychleji. Než jsem se nadála, konec prázdnin je tady a proto je nejvyšší čas doplnit resty.

Annie ve škole

Tak jsem si řekla, že bych měla Annie oťukávat v jistých zátěžových situacích. Výborným trenažérem se mi k tomuto účelu jevilo mé pracoviště - čili škola. Dětem jsem už dávno slibovala, že pokud budou hodné, přivedu jim ukázat svůj nový přírůstek.( Annie jsem už dlouho strašila,že pokud bude zlobit, dovedu ji do školy:-) ) Denně jsem čelila zvídavým dětským otázkám, kdy už  štěně uvidí. A tak nastal den D. Byl to zrovna den rozdávání vysvědčení. S Anninkou jsme dorazily do pedagogického ústavu o poznání dříve, aby se  aspoň trochu zadaptovala na vcelku neútulné prostředí školních chodeb a tříd. Docela se jí to líbilo. Všechno si důkladně očichávala a vůbec netušila, že se zazvoněním školního zvonku se tiché prostory rázem změní na mnohadecibelový blázinec. S prvním cinknutím jsem Ann raději zavřela do kabinetu. A už to začalo. Annie s vytřeštěnýma očima se zaujetím sledovala   dění za dveřmi. Hladila jsem ji a uklidňovala, že ten rachot na schodišti není blížící se sloní stádo, ale vysvědčeníchtivé děti, že ten pronikavý křik nepochází z hlasového ústrojí paviánů, nýbrž je to projev radosti některého z dětí. Je to taková tradice. Ten, kdo doběhne do třídy jako první, dá toto najevo ohlušujícím křikem. Z prvotního Anninčina zaražení se počalo rodit něco jako...zájem.....sympatie k tomuto prostředí. Všimla jsem si nenápadného vrtění ocáskem....Musela jsem jít rozdávat ta veledůležitá školní lejstra. Ann s Elis  zatím čekaly. Tentokrát jsem to rozdávání zfoukla nebývale rychle. Většinou bývám v tento den docela ukecaná a mám sklony k  moralizování. Tentokrát jsem jen popřála hezké prázdniny a už už se do třídy vřítila Anninka. Nadšení bylo oboustranné. Děti se kolem Ann seskupily a ona naprosto spontánně s nimi "po svém" komunikovala. Pobíhala, olizovala, skákala a radostně kňučela. Vše si to představíte nejlépe pohledem na fotografie, na kterých je v hloučku dětí vidět jen jakýsi hnědý ( tedy fawn:-) ) flek. Lépe to prostě nafotit ani při nejlepší vůli nešlo. Abych měla přece jen nějaké ty snímečky kapku větší kvality, nafotila jsem děti s Annie po lavicích. Návštěvu všichni přežili bez úhony na fyzickém i psychickém zdraví a tak možná po prázdninách exkurzi s Ann do školy zopáknem.